Jak to jde vlastně dohromady – já a můj vztek? No, jak kdy… Bez nadsázky můžu říct, že mě se vztekem naplno kontaktoval až můj první syn. Až s ním v břiše jsem se začala opravdově a jednoznačně vztekat. Když jsem si na ulici velmi nahlas popovídala s paní, která naházela „ptáčkům“ celou plesnivou vánočku, nepoznávala jsem se. Já, takový kliďas!? Byly to pocity nové a hlavně do velké míry neovladatelné a svou ničící energií děsivé. Narodilo se miminko a, kdo by to byl řekl, od čtvrtého měsíce mi se záchvaty vzteku zdatně sekundovalo. Vzpomínám, jak se mohl zbláznit, když ještě neuměl lézt a i při největší snaze se od zajímavých věcí vždycky nakonec odstrkoval dál a dál. V našem domě si nás lidi postupně během prvních dvou let výborně zapamatovali. To jsou ti s tím sprátětem, co leží v přízemí na zemi, nohama brání zavřít výtah a strašně vřeští a kope. (A jeho matka drží, drží, drží a nakonec už taky JEČÍ... sousedi-nesousedi). Jak děla jedna sousedka: Tohle mi moje malá teda dělat nebude! 😊 A tak se započala cesta zkoumání a hledání. Vzletů a pádů. Hlavně drsných pádů. Proboha, proč jsou moje děti tak urputné a vzteklé? Jak to přežít ve zdraví?? Opravdu není zákonné dítě zbít? Ani trošku? Jak děti učit pracovat se svými emocemi účelně? A do háje, jak to naučit samu sebe?!

Díky milé ženy, kamarádky, že v tom nemusím plavat sama.